Vnímání sebe na počátku života

Dítě vnímá na počátku prvního roku života sebe a matku jako jeden celek, prožívá období symbiózy. Matka je jeho krmícím, chovacím a přebalovacím orgánem. V dítěti se naplno rozezvučí každá matčina nálada.

Když má matka dobrou náladu, má ji dítě také. Když je matka skleslá, sdílí dítě tento smutek jako svůj vlastní - i když vznikl v mámě. Není tady ještě hranice, která upozorní: Toto je matčina radost a matčin smutek, vznikají v jejím životě, a ty s nimi můžeš udělat jen velmi málo. Jiné radosti a jiné smutky vznikají z tvého vlastního života, za ty odpovídáš a můžeš s ními v rámci svých možností něco dělat.

V průběhu prvního roku můžeme pozorovat, že dítě pomocí důmyslných pokusů zjišťuje, že ono a matka jsou dvě různá těla - dotýká se sebe a hned poté matky, porovnává oba vjemy a zjišťuje, že to je jiný pocit. Svou rukou odtlačuje a přibližuje matčinu tvář a zjišťuje, že jinak vnímá hýbající ruku a jinak matčinu hlavu.

Psychicky se však dítě s matkou prolíná v jeden celek ještě dlouho po těchto objevech. Jeho štěstí je neoddělitelně spojeno se štěstím matčiným, samo bez matky být nemůže a žije v bezděčném předpokladu, že ani matka nemůže být bez něho - tak, jako dva orgány jednoho organismu nemohou žít samostatně.

V průběhu druhého a třetího roku života podniká dítě základní vývojové kroky na cestě k autonomii. Chůze mu umožňuje se od matky vzdalovat - a zase se vracet. Řeč mu umožňuje pojmenovat sebe (já) a vyjádřit nesouhlas (ne). Úžasně mu zní zejména jejich spojení Já ne!. Najednou si uvědomuje, že máma a já někdy chceme každý něco jiného. Střet zájmů mezi nejbližšími lidmi se stává rozpoznanou skutečností. Je to lákavé být sám sebou, svobodný, nezávislý, a tak dítě často vzdoruje rodičovské vůli jen z pouhého potěšení z autonomie.

Významný krok k vymezení suverénního psychickégho prostoru se odehrává v pubertě a v následném období dospívání. Rodičovskou autoritu je třeba sesadit z trůnu. Vzdorovitost druhého roku se vrací v jiné, dospělejší podobě. Rigidní, neprůchodná hranice dospívajícího vůči všemu, co přichází od rodičů, ukazuje, že touha po blízkosti a závislosti na rodičích je stále živá, a tím nebezpečná. Otvírá se však nová možnost rozpuštění hranic - láska k druhému pohlaví. V zamilování se člověk vrací v určitém ohledu hodně daleko nazpět - zboří všechny ploty, je sjednocen s druhým v jeden celek. Nemůže to vydržet dlouho, dva lidé nejsou jeden organismus, dříve či později se ukáže, že i v důležitých věcech chce každý z nich něco jiného. Teprve poté, co zamilovanost odezní, začíná možnost pro lásku - trvalejší pečující zájem o druhého člověka, přesto že je jiný, že se zájmy obou střetají, že si v mnohém nerozumějí. Láska je mostem mezi dvěma břehy, mezi dvěma autonomními územími.

Dalším životním vztahem, kdy se vrací možnost zrušit hranice a být s druhým jedna duše a jedno tělo, je rodičovství, především však mateřství. Na samém počátku matka a dítě skutečně jsou jedním tělem. Podobně jako při zamilování i zde symbiotický vztah pozvolna přechází do lásky mezi dvěma oddělenými lidmi, jen se to děje mnohem volněším tempem. Žít pro někoho osvobozuje od pocitu prázdné, bezesmyslné individuální existence. A tak je pro rodiče, a zvláště pro matky (nebo otce), které (kteří) necítí svou vlastní hodnotu, a pro které je tudíž jejich vlastní samostantý život bez možnosti prospět jinému člověku úplně smysluprostý a bezcenný.

Vývoj člověka od dětství do stáří směřuje k větší oddělenosti, samostatnosti, samotě. Ne k trpnému snášení samoty jako nutného zla, nýbrž ke stavu, kdy se člověk může radovat ze života i sám, i bez durhého. Pak přestává být strach ze samoty nouzovým pojítkem základních životních vtzahů.

z knihy Lidský vztah jako součást profese, Karel Kopřiva

A k tomu bych ráda dodala - čím více dítě zažije lásky a laskavé pevné péče od rodičů (hlavně matky v prvních rocích života), tím sebevědomější a spokojenější člověk z něj vyroste, nezávislý na ostatních, ale jistý si sám sebou, svým nitrem, středem svého já. Tím více si bude uvědomovat jak důležitá je sebeláska, péče o svůj vnitřní svět, neboť když má člověk rád sám sebe, má rád i ostatní, až když dokáže přijmout své chyby, dokáže přijmout ostatní lidi i s jejich negativními stránkami, pokud je trpělivý sám k sobě a chápe se, pak dokáže mít trpělivost a pochopení i se svými dětmi a ostatními lidmi. Proto prosím čerstvé maminky: milujte své děti takové jaké jsou, chovejte je, noste je, kojte je, spěte s nimi - to vše miminka potřebují k životu stejně nutně jako jíst nebo dýchat.